Já vím já vím, tohle je blog o jídle a tak vás, těch několik čtenářů, co jsem občas zavítáte, možná následující nebude zajímat. Na druhou stranu, život není jenom jídlo ne 🙂 Když jsem na jaře předělávala blog, tak jsem psala, že bych ráda trochu rozšířila záběr. Věc se má totiž tak, že kromě péče o píďalu a vaření se posledních x měsíců (no dobře, rok a půl) skoro nevěnuju ničemu jinému než těmhle dvěma činnostem.

Mateřská je vlastně strašně jednotvárné období, kdy je člověk hodně sám (a tím sám myslím sám dospělý) a občas to pěkně leze na mozek. Někomu víc a někomu míň. Já jsem zrovna ten typ, kterému to na mozek leze poměrně hodně a i když svoje dítě miluju, tak od něj potřebuju alespoň jednou za 2 – 3 týdny minimálně na pár hodin vypadnout a být buď úplně sama, nebo s lidmi, kteří se chtějí bavit o všem možném, jenom ne o dětech. Vždycky jsem byla hodně sama pro sebe, moji kamarádi by se dali spočítat na prstech a bývám ráda doma se svým mužem. Ale když jsem doma pořád a dělám vlastně každý den totéž, tak už je to na palici.

Kdybych měla sama sebe popsat, rozhodně by mezi výčtem mým vlastností a schopností nebyla manuální šikovnost a schopnost tvořit. Tak to prostě je. Ve výtvarce jsem mívala jedničky hlavně proto, že jsem strávila polovinu hodin dobrovolným úklidem výtvarného kabinetu, protože to nikdo nechtěl dělat a já jsem zase nechtěla kreslit. V hodinách ručních prací (ano, to jsme opravdu měli) jsem zase háčkovala pidipeněženku dvakrát tak dlouho než ostatní a rozhodně ve výsledku nebyla dvakrát tak hezčí. Studovat jsem šla obchodku a pak pokračovala na ekonomku. Po škole jsem nastoupila do banky a u počítače jsem strávila šest let až do odchodu na mateřskou. Jak sami vidíte, kreativitu jsem omezila na minimum 🙂 Moji potřebu něco hmatatelného vytvářet zatím pokrývalo vaření, ale teď už mi přestalo stačit.

Už poslední dva roky v práci jsem začala mít pocit, že to, co dělám, nemá úplně smysl. Měla jsem dojem, že kdybych ze dne na den tu práci přestala dělat, že se to nijak nikde na ničem neprojeví, že by to bylo úplně jedno. A to je strašně frustrující pocit. Teď asi leckoho napadne, proč jsem teda nezměnila práci. Za prvé jsme chtěli miminko a mě přišlo nefér jít do nové práce s tím, že jim za tři měsíce můžu říct, že jsem těhotná. No a za druhé jsem po pravdě nevěděla, co jiného bych chtěla dělat, jakou práci hledat a neměla jsem zatím odvahu ten krok udělat.

Když jsem odcházela na mateřskou, měla jsem mimo jiné radost, že z toho pracovního prázdna vypadnu a doufala jsem, že tím třeba chytím druhý dech, až se budu vracet. Ale to je zatím ještě daleko (a ten elán jsem pořád ještě nenašla) a já jsem si po tom roce a půl najednou strašně moc potřebovala najít něco dalšího. Něco, co bych se mohla učit a zároveň něco, z čeho uvidím výsledek hned před sebou. A v tenhle moment, díky jednomu povídání s maminkou mého muže, mi přistál domů šicí stroj (a pak že jsou tchýně zlý). Mě, která si pořádně neumí přišít ani knoflík. Mě, která neumí složit krabičku. Mě, která si v životě nezapamatovala co je rub a co je líc.

A tak ho tu mám, je krásnej a já se ho trochu bojím. Už pár měsíců bydlí v komoře a zatím jsem se na něj jenom chodila koukat (a jako správnej knihomol jsem si samozřejmě přečetla návod :-D). A taky jsem si koupila látky. A nůžky. A nitě a metr. A střihovej papír, takovej já jsem optimista. No a po tom půl roce jsem si konečně našla i kurz, kde mě to naučili zapnout a spustit a kde mě naučili, že to není obluda, která mi sežere prsty. Minulý týden jsem ho odchodila a představte si, že se mi povedlo ušít tři věci a že ty věci ani nevypadají ošklivě a dají se normálně použít!!

Jsem na sebe pyšná, i když vím, že by to dokázal každej a většina i líp než já. Stejně mám radost, že jsem se dokázala dokopat a pustila se do něčeho, co vůbec neumím. A tak třeba se tu občas objeví něco málo z toho, jak mi to jde a nejde a třeba, když nic jinýho, vás to trochu pobaví. Držte mi palec a když budete mít nějaký tip co a jak a kde ohledně šití a látek a dalších věcí, o kterých zatím netuším, že existujou, tak sem s tím 😉