Jsem už 14 dní doma. A už mě to nebaví. První týden celkem ušel.. nastydla jsem, taková ta moje klasika plnýho nosu a kašle, za který by se nemusel stydět leckterý pacient tuberkulozního sanatoria (ještě existujou?). Protože za týden mě čekala operace, na kterou jsem byla objednaná už dva měsíce, tak jsem s tím nešla jako obvykle do práce, ale zůstala jsem doma a byla poctivý pacient, což normálně nebývám. Takže zázvorové čaje s medem, peřina a seriál. Začala jsem sledovat Chirurgy – joooo, vím že je to už out seriál a že frčí něco úplně jinýho. Ale já jsem nikdy v tomhle nebyla zrovna in (How I met your mother a Big bang theory jsem objevila před dvěma lety) a na rovinu – co může být týden před operací víc motivujícího než seriál o nemocničních řeznících? 😀 Jakž takž se mi to podařilo vyležet, takže na kliniku mě i mírně kašlající vzali s upřímným varováním, že při zakašlání si po zákroku fakt užiju. O třech dnech na klinice se nebudu rozepisovat, bolelo to a byla to nuda a nemocniční postele jsou všechno, jenom ne pohodlný. Když navíc získáte bonus v podobě spolupacientky, která dokáže chrápat 18! hodin v kuse, dost se těšíte domů. A tak jsem zase doma, gauč vypadal úplně stejně, jako když jsem ho opustila (včetně peřiny), čili jsem mohla pokračovat v krasoležení (jízda to fakt není). Dneska už je ale poslední den tý flákárny – chválabohu!!! Člověk by řek, že si nechození do práce fakt užiju, zvlášť s tím, jak mě to tam poslední dobou prudí. Teda ne že by to znamenalo, že se zítra extra těším do práce.. Ale jsem rozlámaná, už nevím, jak se pohnout a strašně moc bych chtěla udělat jogovou kobru, abych si po týdnu ohnula záda opačným směrem a trochu se tak narovnala.. Jenže to bych nesměla mít na břiše ty stehy že jo..

Abych se rozptýlila (Chirurgové jsou fajn, ale furt se to taky nedá), tak jsem se rozhodla, že si konečně postupně prohlídnu všechny zápisky na všech blozích, které sleduju. Vždycky si totiž nějaký přidám do záložek, ale stíhám sledovat jen nové příspěvky a tak mi toho strašně moc uteklo. Jo – sleduju jich 64.. Čtu to už třetí den a zatím jsem prošla 4. Z toho je asi vidět, jaká výzva je přede mnou.. Druhým v pořadí byl blog Chez Lucie, kterou čtu už hodně dlouho a kterou obdivuju za to, že se jí podařilo změnit zábavu v práci, protože začala pracovat jako cukrářka a to mi přijde cool. A u ní jsem našla recept na makové loupáky, který miluju (maminka mi je vždycky kupovala ráno k snídani čerstvé) a už jsem hrozně dlouho neměla takový, který by nebyl suchý a fuj. A tak jsem je prostě musela ještě dneska mít a vyhrabala jsem se kvůli nim i z toho postelového království a doufám, že mi zpříjemní i to zítřejší pracovní ráno a nebude to díky nim taková pecka do hlavy. Recept vám sem dám, kdybyste byli líní proklikávat k Lucii, ale nebuďte – má hromady dalších super receptů a ochudili byste sami sebe, kdybyste zůstali jen tady u toho..

Na 12 loupáčků:
– 500 g hladké mouky
– 60 g cukru krupice
– 50 g změklého sádla
– 6 g soli
– 30 g droždí
– 225 g vlažného mléka
– polovina vajíčka (druhou polovinou potřete loupáky)
– mák na posypání

Do mísy rozdrobte droždí a zalijte ho vlažným mlékem. Přidejte všechny ostatní suroviny kromě máku a zpracujte na hladké těsto, které se bude odlepovat od stěn mísy. Hnětení vám zabere nějakých 10 minut. Přikryjte utěrkou a nechte kynout. Lucka má v receptu 20 minut, mému těstu trvalo hodinu než se trochu pohlo, droždí už asi nebylo v nejlepší kondici. Pak těsto rozdělte na dvě části, z každé vyválejte kruh a rozdělte ho na 6 trojúhelníků. Každý zarolujte od okraje směrem ke špičce jako rohlík, špičku mějte vespod, ať se pak nerozjedou. Dejte je na plech a nechte ještě 40 minut kynout. Pak rozpalte troubu na 250 °C, loupáky potřete zbylou polovinou vajíčka a posypte mákem. Dejte do trouby a po minutě snižte teplotu na 160 °C a pečte ještě 15 minut.

Jsou úžasné a božské a vláčné a voňavé a já je miluju! Ještě že jsem ty blogy začala všechny číst, kdo ví, co za poklad najdu příště. Jen od Chez Lucie mám uložené další 4 recepty, které chci zkusit. 🙂