Dnešní článek bude bez receptu, musím se s vámi podělit o zážitek. Včera jsem měla to štěstí a strávila jsem už druhé odpoledne v PRAKULU, což je naprosto super místo, kde je pohoda, sranda a ještě se toho spoustu naučíte. Pokud se najde někdo, kdo o tomhle „podniku“ ještě neslyšel, tak PRAžský KULinářský institut je místo, které založil Roman Vaněk, který tam společně s nejlepšími kuchaři Česka (a občas i jiných zemí) učí lidi vařit.

První kurz jsem dostala jako dárek k narozeninám letos v únoru a byl to úžasný zážitek. Šlo o kurz Zdeňka Pohlreicha a tématem byl Braising, nebo-li pomalá příprava masa. Na kurzech jste obvykle s někým ve dvojici, ale já jsem byla lichá, takže jsem všechno dělala sama. To sice byla na jedné straně výhoda, protože jsem si vyzkoušela fakt úplně všechno, ale na druhé straně to byla taková makačka a fofr, že jsem nestíhala udělat ani jednu jedinou fotečku.

Na druhém kurzu už jsem ale měla parťačku, takže pár fotek mám a proto jsem se rozhodla, že vám je ukážu, abyste viděli, jak to tam probíhá a třeba se odhodlali na nějaký ten kurz taky zajít, fakt to stojí za to 🙂 Naučíte se něco, co neumíte a ani jste si před tím neuměli představit, že by se vám to někdy mohlo povést. Pobavíte se a skvěle si odpočinete – psychicky myslím, protože jinak je to fofr 🙂 No a úžasně se najíte, protože všechno to, co si uvaříte, si taky potom sníte.

Včera jsem tedy před půl pátou zazvonila u nenápadných dveří jednoho baráčku na Suchdole, kde PRAKUL sídlí. Stejně jako poprvé mě hezky přivítali, odškrtli ze seznamu, uvedli na místo a zeptali se, co budu pít. Poučena od minule (to jsme začínali v půl desáté dopoledne) jsem si poručila víno, protože s nealkem nemáte moc šanci, pokud nemáte fakt dobrý důvod, proč nepijete 😉 No a pak už jsem si jenom uvázala profi zástěru, seznámila se s parťačkou a mohlo se začít.

Paul Day je boží týpek. Je to brit, vyučený řezník, který v Čechách žije a provozuje Sansho, jednu z nejlepších restaurací v naší kotlině (vaří asijské fusion) a navíc ještě úžasné řeznictví s (mimo jiné) přeštickým vepřovým The Real Meat Society. Má vzezření obyčejného chlapíka „od vedle“, ale je to děsný sympaťák a v očích mu hrajou všichni čerti 🙂 Kurz byl v angličtině s tlumočnicí a za dost vtipné asistence Romana Vaňka.

Začali jsme předkrmem, který byl pro mě prvním sebepřekonáním, protože jsme připravili a snědli lososové Sashimi, což je vlastně ochucená syrová ryba. Tahle byla nakrájená na tenké plátky, přelitá sojovou omáčkou s citronem a navrch se polívala pár lžičkami vařícího oleje, takže tak 0,5 mm ryby nebylo syrové. Kdo mě zná, tak ví, syrové maso v jakékoli podobě nepozřu bez dávicího reflexu. Ale kousla jsem se a dala to! A přežila 🙂

Druhým chodem byly taštičky z rýžové mouky plněné ochuceným vepřovým masem a krevetami. Tady jsem se kousla po druhé, protože jsme dostali obří megakrevetu (viz. úvodní obrázek), které jsme museli utrhnout hlavu a obsah té hlavičky vymačkat do masa.. Nic pro slabé povahy 😉 Taštičky se pak opekly a podusily, polily rýžovým octem a byly skvělé.

Dalším chodem byl papájový salát s proklatě pálivou zálivkou, která je prý jednou z nejtradičnějších chutí v Thajsku. Papája sama o sobě mě nenadchla, chutná to jako slabší kedlubna a zálivka na mě byla pálivá až příliš, takže tenhle chod mi moc neřekl.

Posledním chodem bylo jehněčí kari s jasmínovou rýží a chlebovými plackami, které si v Sanshu pečou. To byla famózní tečka za večerem. Jehněčí jsme opekli hned na začátku kurzu a pak jsme ho dali všichni do jednoho pekáče a zalili kari pastou s olejem. Maso se pak peklo celou zbývající dobu kurzu, takže na konci bylo nádherně ochucené kari a úplně se rozplývalo na jazyku.

Necelých pět hodin uteklo jako voda, nacpaná k prasknutí jsem dojela domů a už začínám přemýšlet, na jaký další kurz bych se chtěla přihlásit příště 🙂 Jde někdo se mnou?? Dostanete certifikát 😉